17. listopad po 29 letech

Uteklo to jako voda. Je pro mě neuvěřitelné, že je to už tolik let, co se u nás změnil režim a komunisté šli od válu. Moje vzpomínka na tento den je taková, že jsme zrovna doma slavili narozeniny mojí sestry. Bylo mi 13 let, ale přesto jsem věděl, že komunisté jsou podivná banda a že politika je špína. Ostatně na tomto postoji se u mě od té doby nic zásadního nezměnilo a asi už ani nikdy nemění. Nevím, jestli to bylo druhý, třetí, nebo až nějaký další den,kdy i k nám do „gubernie“ dolehly zprávy, že se v Praze a v jiných velikých městech něco děje. Ani už nevím, kdo byl zvěstovatelem této zprávy. Nicméně jsem od první chvíle věděl, že tohle je určitě něco mimořádného. Moji rodiče i rodiče spolužáků byli pochopitelně stále opatrní a tak nám říkali, abychom moc ve škole o těchto věcech nemluvili. Ale to pochopitelně nešlo. Byli jsme toho plní a chtěli jsme se o tom se spolužáky bavit. Pamatuju si dodnes, jak někteří učitelé stále drželi původní názorovou lajnu a vykládali nám, že studenti, kteří demonstrují v Praze, jsou nezralí, že nevědí nic o životě, že demonstrovat je špatné, nebezpečné, nezodpovědné chování a že stát musí zůstat v klidu, aby mohl lid pracovat a podobné naučené fráze. Nebylo jim to co platné, věděli jsme o tom svoje.

Jsem, nebo nejsem zklamaný z porevolučního vývoje?

Ne, zklamaný nejsem. Tedy nejsem zklamaný z toho, kam jsme jako národ či republika došli. Nejsem zklamaný z toho, jak se mi (a snad lze říci že nám) daří. myslím si, že jsme dokázali spoustu úžasných věcí a nemáme důvod k nespokojenosti. O to víc mě vlastně překvapuje, že se tolik lidí dnes chová tak, jako kdyby byla země v krizi, tedy že si volíme demagogy a silné vůdce, kteří nám tvrdí, že se máme špatně a že oni nás zachrání a udělají pořádek. Možná je to důsledkem celkového stavu společnosti, možná jsme něco zanedbali … Ale to by bylo na dlouhé povídání. Možná o tom někdy napíšu samostatný článek. Tedy článek na téma proč si volíme lidi s diktátorskými choutkami.

Z čeho mám největší radost?

Mám radost, že se po revoluci podařilo vzkřísit v lidech sebedůvěru. Sebedůvěrou mám namysli schopnost dělat věci jinak, být kreativní, nebát se pouštět do nových věcí, nebát se říct co se mi líbí i nelíbí, odvahu s klidem naslouchat a přijímat jiné názory

Mám radost, že se nám daří i ekonomicky a že jsme se stali otevřenou zemí, do které a ze které proudí jak peníze, tak především studenti, pracovníci, podnikatelé, firmy. Stali jsme se součástí Evropské Unie, NATO i jiných institucí.

Mám radost, že snad i trochu pracujeme s krajinou, že se pomalu zvedá povědomí o tom, že máme jen jednu planetu, že jsme všichni propojení, že my lidé, zvířata, rostliny i to, co podivně nazýváme neživá příroda, je důležité a nelze bez toho dobře žít.

Co mě trápí

Trápí mě, že se lidi chovají dost individualisticky. Jako bychom se přecvakli do opačného režimu, než byl komunistický kolektivismus. Jako bychom se chtěli všechno dělat jen pro sebe, nehleděli na sousedy, na okolí, na planetu … Věřím a vím, že to není až tak úplně tragické, ale přesto mě to tíží v obecné i v osobní rovině. V obecné vidím že mnohdy nejsme schopni plánovat a dělat věci společně. Vidím strach mezi lidmi pustit si k sobě někoho blíž. Vidím opatrnost při jakémkoli kontaktu s někým novým. 
A v té osobní je to se mnou tak, že se mnohdy cítím sám i když jsem mezi lidmi a chybí mi prostá lidská vstřícnost, setkávání, porozumění …

Jaký vývoj bych si přál v budoucnu?

Přál bych si, abychom stále měli demokracii a abychom ji rozvíjeli. Demokracie pro mě není jen nějakých technicko – organizačních principů a opatření. Není to zdaleka jen o tom, jak funguje zákonodárná moc (legislativa), výkonná moc (exekutiva = policie, úřady … ) a soudní moc (justice). Tyto tři moci jsou bezesporu pilíře demokracie, ale jak se ukazuje ve všech postkomunistických státech, tak ani dobré fungování těchto tří důležitých komponent nestačí k tomu, aby demokracie dlouhodobě vzkvétala. Nestačí ani když k ní přidáme ekonomickou prosperitu, na kterou kladl takový důraz porevoluční ministr financí a posléze i prezident Václav Klaus. Podstatná je podle mě celková nálada a situace ve společnosti, ale také vzdělání, existence lidských vzorů, etika a morálka lídrů, ale třeba taky osobní statečnost a fungování každého jednotlivého člověka.